Na konstelaci přišla mladá žena s přáním podívat se na svůj partnerský vztah. Vztah, který byl “jako rozešlý”, a přesto v ní stále zůstával neklid a otázky. Toužila po uzavření a zároveň po otevření se nové možnosti.

Konstelatérka ji provedla tím, aby postavila sebe, svého partnera a zástupce pro případný budoucí vztah. Když stála naproti svému muži, zjistila, že se od něj nemůže odpoutat. Tělem jí projela bolest, držela se za podbřišek – jakoby se dotkla něčeho hlubokého, dávného.

Na pokyn konstelátorky se za ni postavilo několik žen. Vytvořil se tichý, podpůrný kruh. Společně dýchaly, společně nesly, co bylo těžké – napětí, které se zdálo být staré jako její rodová linie. Rodová bolest žen, kterou nesla nevědomě dál.

Když bolest začala ustupovat, mohla se konečně podívat na svého partnera s klidem. Poděkovala mu. Přijala zpět svou zodpovědnost a tu jeho mu nechala.

Pak udělala několik kroků směrem k budoucnosti. Ale ještě se otočila zpět – ke skupině žen, ke své linii. Řekla: „Teď potřebuji nasávat sílu žen, které byly přede mnou. Chci cítit ženu v sobě.“

Konstelace se tiše uzavřela. V prostoru zůstala jemnost, síla a tiché vědomí, že když se žena spojí sama se sebou, může vykročit novým směrem.