Žena přišla na konstelace vyčerpaná a bezradná. Byla vdaná, měla s manželem dvě děti, a zároveň už deset let udržovala vztah s milencem. Sama říkala, že od něj dostává všechno, co potřebuje. Manžela si vážila, ale cítila, že pro rozvoj jejich vztahu nic nedělá. Byla unavená a nevěděla, jak dál.

Konstelatérka ji postavila do prostoru spolu s manželem a dětmi – ti tvořili rodinu, stojící vedle sebe. Naproti stál milenec. Žena měla následovat své vnitřní impulzy. Hned uskočila stranou a postavila se po boku milence, proti své rodině.

Když se ale rozhlédla, její pohled se stále vracel k manželovi. Nemohla od něj odtrhnout oči. Cítila, že u něj je pro ni určitá síla, že ho má ráda – a zároveň měla pocit, že s ním nemůže být. Manžel v konstelaci stál pevně, jako mohykán, čekal na její rozhodnutí a držel jí místo vedle sebe.

Milence přestala vnímat.

V tu chvíli ji konstelatérka vyzvala, aby se podívala do pomyslného zrcadla – tedy na sebe samotnou. Žena chvíli mlčela a pak řekla: „Tohle je ten nejdůležitější vztah – vztah se sebou.“ Postupně se její napětí začalo rozpouštět a přišlo hlubší uvědomění. Dodala: „Na prvním místě je moje spokojenost. A ta nezávisí na mužích.“

Jakmile stála pevně sama za sebe, začala působit jinak. Manžel ji vnímal jako přístupnější a přitažlivější. On sám k ní cítil větší blízkost, protože už nehledala oporu u mužů, ale našla ji v sobě.

A právě tam se konstelace uzavřela – v okamžiku, kdy žena dokázala vidět sebe, stát za sebou a cítit, že z tohoto místa může teprve opravdu vstupovat do vztahů.