Do konstelace přišla žena, svobodná matka desetiletého syna. Sama ho vychovává, nese v sobě výčitky a lítost, ale k otci necítí zášť. Jejich vztah se rozpadl, protože si nerozuměli a ona nevěděla, co od ní muž vlastně chce.

Když se v konstelaci znovu setkali, otec řekl: „Mrzí mě, co se stalo.“ Ženě se ulevilo: „To jsem potřebovala slyšet.“ Objali se. Konstelatérka připomněla: „Partneři jste se rozešli, ale rodiči zůstáváte.“ Otec dodal: „Mám tě stále rád.“ A matka: „Jsem vděčná, že jsi tu pro našeho syna.“

Syn, který do té doby cítil bezmoc, se uvolnil. Řekl, že mu je líp, protože už nemusí sledovat maminku v slzách. Matka mu pak jasně vymezila hranici: „Já jsem velká, ty jsi malý. Já to zvládnu a dělám to nejlíp, jak umím. Není to tvoje.“ Chlapec cítil, jak se mu v těle rozlévá klid. Když se obrátil k otci, řekl, že se cítí sebejistě a spokojeně. Konstelatérka dodala: „Můžeš čerpat od obou.“

Rodiče stáli vedle sebe a společně řekli: „To, co je mezi námi, se tebe netýká.“ A matka ještě dodala: „Nemusíš mě zachraňovat.“ Syn odpověděl: „Jsem rád, že vás mám oba.“

Když si žena stoupla sama do své role, dovolila si cítit lítost i strach ze zranění. Uvědomila si, že s otcem často mluvila „jako do zdi“ – ona dávala a on jen bral. Přesto dokázala zahlédnout podobnost mezi otcem a synem a připustila si: „Budeš otcem mého dítěte navždy.“ Cítila úlevu a smíření.

Otec potvrdil, že ji má rád a že přijme, když po jejím boku bude jednou i jiný muž. V konstelaci se objevil obraz budoucího partnera – a rodina v novém uspořádání působila klidně a celistvě.